PROLOG: Marně byste hledali autora fantasy, který ve slovanském koutě máti Evropy požívá takové vážnosti jako Andrzej Sapkowski – autor jedinečného, nezaměnitelného a charakteristického světa fantazie a taktéž jednoho z nejlidštějších hrdinů meče a magie – zaklínače Geralta z Rivie. Z postavy i jejího tvůrce se stal kult, tedy alespoň tam, kde se mluví slovanskými jazyky. Není se co divit, protože Sapkowski srazil z piedestalu patetické a sošné hrdiny anglo-americké fantasy a nahradil je hrdinou snadno uvěřitelným a navzdory svému nepřirozenému naturelu i lidským. Je proto pochopitelné, že jednu z nejpopulárnějších figurek soudobé evropské literatury neopomenul ani film. Polská televize a její partneři nainvestovaly do filmového Wiedźmina velmi slušný obnos, sehnaly spoustu polských hvězd… a doslova si naběhly na bodák veřejné i odborné kritiky. Zaklínač propadl. Poprvé za dobu existence tohoto novodobého krysařského mýtu… Oprávněně? Neoprávněně? Odpovědi se pokusím načrtnout v této filmové pitvě.

PŘÍBĚH: Achillovu patu filmového ztvárnění Zaklínače lze nalézt snadno, vlastně ještě mnohem dříve než film shlédnete. Bedlivý čtenář Sapkowského díla ví, že skutečný obraz Geralta z Rivie a jeho osudu získá tvar až po přečtení všech povídek. Teprve potom máme v rukou všechny trumfy, jak proniknout do samotné ságy. Bohužel, autoři filmu zvolili nešťastný přístup a motivy povídek zkombinovali s tématem celé zaklínačské epopeje – s osudovou vazbou Geralta z Rivie a Ciri, princezny cintránské. Jak tenká vlákna vedou k tomuto příběhu zde ani není možné vypisovat. Příběh filmu se točí kolem nešťastné Geraltovy volby vyžádat si v královské rodině „to, co mají doma, ale neví o tom“. Tím „dítětem překvapení“ je právě Ciri a Geraltovi je tak souzeno učinit z ní zaklínačku. Jenže bělovlasý se proti osudu vzbouří a raději uniká, než by přijal za své dítě, které bude brzy držet osud celého světa ve svých rukou. Před sudbou však není úniku. A úniku není ani před faktem, že Sapkowski je nezfilmovatelný. Otevřenost celého díla, spousta postav, souhra předurčeného, propracovaný systém politických vztahů… Jak to vměstnat do 2 hodin? Nelze. Film je sice pilotem televizního seriálu, ale jako takový beztak selhává. Scénář je absolutně chaotický, ani originální, ani věrný předloze. Mísí povídkové příběhy (mimojiné Hranice možností, Menší zlo a některá doplňková intermezza ze souborných vydání) mnohdy s hlavní osou děje vůbec nesouvisející, doslova lepí jednu zpackanou pointu za druhou a nesmyslný dějový mišmaš beznadějně pohřbívá nelogickým střihem jednotlivých scén. Proč je například přidána naprosto z kontextu vytržená příhoda s Borchem Tři Kavky? Děje filmu se netýká, pouze servíruje rozbředlý patetický obraz vyhaslé lásky Geralta a Yennefer. Divák předlohy neznalý bude ztracen ve všech narážkách a podivných odkazech „mimo film“. To je bohužel konstantní vlastnost tohoto díla; v propletenci figurek, dějů, náznaků a prostorových skoků se stěží orientuje i ten, kdo Sapkowského četl nejméně… tolikrát jako já. Připočtěme i fakt, že film absolutně postrádá jakoukoli poetiku, jednotlivé lokace jsou možná pěkné k podívání, ale nedokáží vytvořit dojem celistvého světa.

POSTAVY: Stejná píseň jako v předchozím oddíle. Snad bych filmu odpustil guláš v prostoru a souvislostech, ale k čertu – jak filmovat Sapkowského bez zvládnutí toho nejdůležitějšího – Geraltovy temné osobnosti? Nechápejte mě špatně, není to ve výběru herců či jejich výkonech. Michal Źebrowski je opravdu dobrý, to málo, co mu scénář dovolí zahrát, odvádí ve velkém stylu, je démonický, nebezpečný a přitom zvláštně zranitelný. Ale většinu toho si domýšlím jako znalec předlohy, film nepřináší zhola nic převratného. Věčné cancání o sudbě a tajemném původu zaklínačů je na hony vzdáleno Geraltovu skutečnému vnitřnímu dilematu. Jen jedinkrát se film blýskne povedeným okamžikem. Paradoxně právě v pasáži, která s dějem příliš nesouvisí – při rozhovoru s Borchem o mravních zásadách Zaklínače. Tehdy jakoby se Źebrowski dotknul překvapivě lidské podstaty této postavy. Ale jen letmo. Velmi letmo. Absence vnitřního napětí je kruciální, knihy jsou výrazným dílem právě tohoto elementu. Filmový Geralt je prostě neohrožený hrdina s kamennou tváří a spoustou z kontextu vytržených existenciálních frází. A totéž o ostatních. Yarpena Zigrina jsem doposud ani neodhalil a fanoušci ví, že to byla v knize nějaká postava. Marigold… Éch Marigold! Vůbec mi nevadí oplácaný tatík Zamachowski, má šarm, je přesvědčivý (jen si ho příliš nedovedu představit jako idol dívek) a navíc prokládá film svými nádhernými baladami. Ale u všech svatých, potácí se filmem jako opilec, objevuje se a zase nepochopitelně mizí a nakonec vůbec není jasné, jaký má na příběhu podíl. A mohl bych pokračovat, ale nač? Herci hrají scénáristické minimum s takřka úpornou snahou, ale jak být přesvědčivý, když to, co říkáte, nedává smysl? Když „návaznost“ jednotlivých replik evokuje spíš absurdní drama nežli logikou svázaný film? Když ve své podstatě není o čem hrát?

TECHNICKÉ PROVEDENÍ: Ani k této složce Wiedźmina nelze být přehnaně laskavý. Nutno pochválit pěkné kostýmy, pohledné zbraně, oku libé exteriéry (ačkoli o takové svatyni Melitelé by se dalo s úspěchem tvrdit, že to byl první zachovalý hrad, na který štáb narazil) a poměrně slušné počítačové triky – prosím vás, uvědomme si, že jsme v postkuministickém sektoru, není zde WETA, ani ILM a zkušenosti jsou mizivé. Pochvalu zaslouží hudba, která je sice minimalistická (tamburíny a sborové zpěvy), ale velice působivá. O „scénickém minnesängu“ už jsem slovo utrousil, po textové i hudební stránce je ozdobou jinak nepříliš povedeného projektu. Vyloženým průserem je ale způsob ztvárnění soubojů. Kdeže jsou všechny ty parády, piruetky, divoké atletické cviky páně Geralta? Utopeny v polodetailech, rychlých švencích, překotných střizích. Těch pár soubojů s netvory nestojí ani za řeč, boj muže proti muži docela ujde, ale jen pokud si předem necháte zajít slinu na velké věci…
Práce kameramana je natolik průměrná, aby nerozčilovala a zároveň nestála za zmínku. Takže ani zde nenacházím nic, co by filmového Zaklínače vyvedlo z mlh a postavilo na nohy.

EPILOG: Když se filmem probíjím, napadá mě, že je to zahozená šance. Stačilo vymyslet scénář méně megalomanský a více uzavřený, přizvat šikovného režiséra s nápady (neboť originální nápad není ve filmu ani jeden) a počkat, až vypukne horečka Společenstva prstenu. Pak by určitě distribuční společnosti na slovo fantasy film slyšely a Zaklínač snad mohl dopadnout lépe, čímž by otevřel cestu pro další filmy tohoto ražení. Bohužel, pokus selhal, film je beznadějně průměrný, reakce velmi chladné a popravdě, není se čemu divit. Výborný autor potřebuje výborné interpretátory. Interpretátory, kteří uchopí podstatu příběhu a přetaví ji organicky do řeči filmu. Štábu Zaklínače se povedlo vytvořit ukrutnou slátaninu bez hlavy a s několika achillovými patami. Musím se ale přiznat, že i přes všechny mouchy jsem rád alespoň za ten pokus. Dívat se na to při troše dobré vůle lze s decentním zaujetím a bez žaludečních obtíží. Snad je seriál více hoden jména nádherné Sapkowského ságy…

GALERIE: